Strom republiky

Příběh, který proměnil Vánoce v čin lidskosti

Strom republiky. To spojení zní velmi důstojně a možná až příliš oficiálně. Za jeho vznikem však stojí lidská ušlechtilost a soucit s utrpením druhých. Ne nadarmo je Strom republiky od počátků spojen s vánočním obdobím a touhou pomáhat bližním. Jaký je vlastně jeho příběh?

Kde to všechno začalo

Tak jako má Praha své Jevany, má Brno své Bílovice. Městečko, rozkládající se na březích Svitavy, lákalo od 19. století brněnskou smetánku, továrníky, umělce i další společenské elity, k převážně letním pobytům ve vzdušných vilách, které tu rostly jako houby po dešti.

Zakladatel tradice

Pár významných jedinců, jejichž pracovní život byl spojen s moravskou metropolí, našlo v Bílovících nad Svitavou nejen letní byt, ale stálý domov. K nim patřil i Rudolf Těsnohlídek, autor čtenářsky oblíbených soudniček, vycházejících v Lidových novinách. Jeho nejslavnější dílo, Liška Bystrouška, kterou proslaví zhudebněním do opery Leoš Janáček, napovídá, že Těsnohlídek miloval les. Procházky do lesa nevynechával ani v nejstudenějším období roku.

Odhozené dítě

Při jedné takové lesní procházce, kalendář právě ukazoval 20. prosince 1919, zaslechl Těsnohlídek podivný, lehce přidušený vzlykot. Jako člověk, který byl v lese jako doma, se nejprve domníval, že jde o sténání umírající srny. Když se s dvěma přáteli, malířem Františkem Koudelku a úředníkem Josefem Tesařem, vydal na místo, odkud zvuk vycházel, nalezl jen na lehké dece položené malé dítě. Nešlo už o novorozeně, ale dítě bylo stále tak malé, že nebylo schopné chůze. Hlavně bylo ale zcela znehybněné panujícím mrazem. Jak uvádí spisovatel František Kožík ve své knize o Těsnohlídkovi, poeticky nazvané Jsem vánočnímu stromu podoben, holčička „měla u pusy zmrzlé sliny, napůl rozhalenou košilku a v maličké dlani svírala hrstku zasněženého jehličí.“ Tenhle obrázek podnítil lidi, že o nalezeném batoleti začali mluvit jako o Bílovickém jezulátku.

Poválečná bída

Nebyl to bohužel ojedinělý případ. V bídě, která panovala po první světové válce, bylo odkládání dětí ze sociálních důvodů rozšířeným jevem, který sousedé a celá společnost nacházející se v nelehké hospodářské situaci přehlíželi. Osud Lidušky, jak se nalezené dítě jmenovalo, byl ale dobře načasován – stal se sledovanou událostí, která ve vánočním období, kdy bývají lidská srdce tradičně otevřenější, budila zájem a soucit. V nemocnici, kam bylo dítě promodralé mrazem převezeno, si vedli pečlivé záznamy. Na základě toho, že už zde byla nyní sedmnáctiměsíční Liduška před časem v péči, se podařilo vypátrat její matku. Ta potvrdila, že motivem k odložení dítěte byla hmotná nouze.

Liduška má milující rodinu

Díky propojení mnoha lidí dobré vůle se podařilo v manželích Polákových najít Lidušce nové, milující rodiče. Novopečený tatínek, pan Polák, se živil jako vrchní číšník.

Strom, který vnáší do života dětí světlo

Liduščin příběh dostal šťastný konec. Ale Těsnohlídek jako novinář věděl, že dětí s podobným osudem je mnohem víc. A tak si vytkl nový cíl: pomoci mnohem většímu počtu z nich. Jemu věnoval úsilí v podstatě po celá dvacátá léta – tedy až do své smrti.

Na počátku bylo Brno

Inspiraci pro dobrý úmysl našel v Skandinávii, kam se během cest několikrát vracel – konkrétně v Dánsku. V Kodani byl už roku 1914 poprvé vztyčen na veřejném prostranství vánoční strom s cílem vybírat do pokladničky, umístěné pod ním, peníze na dobré účely. Přesně 10 let poté se Těsnohlídkovi podařilo prosadit podobný záměr i v Brně, ve městě, s nímž byl pracovně spjatý. Slavnostní rozsvícení historicky prvního českého, přesněji řečeno tehdy československého, Stromu republiky, se na brněnském Náměstí Svobody konalo 13. prosince 1924. K prosazení dobré věci bylo potřeba několik let. Sen o druhé šanci pro děti z brněnských rodin, kde si je nemohli dovolit, se zhmotnil 8. prosince 1929, kdy byl v městské čtvrti Žabovřesky otevřen Dětský domov Dagmar. Pojmenován byl po dánské královně, dceři Přemysla Otakara I., které si sami Dánové velmi považují. Vznikl tak další, novodobý symbolický most mezi oběma jinak vzdálenými zeměmi. Duchovní otec se konce projektu bohužel nedožil: Depresemi sužovaný Těsnohlídek se rozhodl dobrovolně odejít ze života necelé dva roky předtím, v pouhých 45 letech. Sám jako by byl prokletý – odejít v těžké nemoci dobrovolně ze světa se totiž předtím rozhodla jak jeho první manželka, tak hned následující den po manželově sebevraždě i jeho druhá žena.

Novinka zapouští kořeny

Zpočátku to vypadalo, že se charitativní tradice uchytí jen na křesťansky více založené Moravě. Jestliže se Stromy republiky vztyčily v první vlně v Kojetíně, Blansku, Jihlavě, Žďáru nad Sázavou nebo Uherském Hradišti, tedy v blízkém okolí Brna, k tradici se vzápětí přihlásí také Olomouc či Ostrava. Už roku 1925 je ale Strom republiky vztyčen také v Praze a Bratislavě. V hlavním městě nového státu stál už ten historicky první vánoční strom na Staroměstském náměstí. Na samém konci dvacátých let, v roce 1929, kdy se v Brně naplňuje smysl akce otevřením Dětského domova Dagmar, už stojí Strom republiky v celkem 64 českých, moravských a slovenských městech.

Mediální událost

Bohulibou tradici dál posilují média. Jestliže už u počátků stály Lidové noviny, kde byl jako redaktor zaměstnán Rudolf Těsnohlídek, hlavní mediální otěže přebírá ve třicátých letech postupně rozhlas. Ten dokonce pořádá od stromu republiky technicky náročné přímé přenosy. Roku 1936 se sbírají peníze ve prospěch Jedličkova ústavu. U stromu řeční stále známější osobnosti – roku 1937 kupříkladu primátor Prahy Petr Zenkl, čelní představitel národně socialistické strany. Už to ukazuje, že doba se komplikuje a politizuje a brzy přinese zvrat. Ukazují to už Vánoce 1938, kdy se pod Stromem republiky vybírají peníze ve prospěch 150 000 nucených českých uprchlíků ze Sudet, zabraných čtvrt roku předtím stále agresivnějším Německem. Poprvé směřuje pomoc nejen k dětem, ale i dospělým.

Válka: Dárky pro děti v tichu třídy

Za druhé světové války vidí německá okupační správa v jakémkoli větším shromáždění lidí potenciální nebezpečí. Vánoční setkávání lidí pod Stromem republiky tak úřady zakážou. Roli toho, kdo se postará o děti, přebírá kontroverzní organizace Národní souručenství, která nahrazuje zakázané politické strany. Právě ona organizuje vánoční nadílky dětem v jim důvěrně známém školním prostředí. Populismus a politická mašinerie nerozlišují potřebné; oblečení či obuv dostává každé dítě. Aby bylo všem rodičům jasné, jak blaze se o rodiny stará stát i v nelehkém čase války.

Návrat k ušlechtilosti

Po válce se stará dobrá tradice vrací v plné parádě. Akci pomůže vahou své autority nejoblíbenější první dámy, jakou kdy Československo měla, zpátky na nohy Hana Benešová, manželka prezidenta Edvarda Beneše. Podpoří ji v tom rozhlas, angažovaný před válkou i během ní.

Po stopce od nacistů zákaz od komunistů

Tradice přežije Únor 1948, kdy se moci chopí komunisté. Marta Gottwaldová, manželka prvního „dělnického“, tedy komunistického prezidenta, dělá všechno pro to, aby se vyrovnala své nesmírně populární předchůdkyni. Jenže plagiátorská snaha ženy z lidu působí směšně. V prosinci 1950 se z jejího projevu na rozhlasových vlnách dá vytušit, že prvorepubliková dobročinná vánoční setkání vezmou v zemi brzy za své: „Pokud jsou u nás ještě děti, které dosud trpí dědictvím starých zlých časů, stará se o ně již sám stát z vlastních prostředků. A tak vánoční stromy nám dnes již nevyprávějí o dětské bídě a neštěstí, nýbrž hlásají nám jen radost z blížících se Vánoc a úspěchy našeho nového života.“ Původně apolitická akce dostane politickou náplň. Nejlépe se to ukáže následujícího roku 1951, kdy je organizace Stromů republiky svěřena Svazu protifašistických bojovníků. Ten připraví na dlouhá léta poslední dva ročníky původně bohulibé akce. Aby nebyla spojována s minulostí, říká se jí nově Strom míru. V roce 1953, v čase nejtužší komunistické totality, kdy zemře Stalin i Gottwald, dostává vztyčování Stromů republiky na dlouhá léta stopku. Co kdyby je náš lid zneužil v davové euforii proti mírotvorcům, kteří zemi vedou?

Původní smysl akce ctí dnes jen Pražský hrad

V souvislosti s politickým táním během Pražského jara 1968 jsou na některých místech Stromy republiky obnovovány, jenže jde jen o přechodný jev před dalším utužením totality, omezující svobodu shromažďování. Tradice je v plné síle obnovena až po Listopadu 1989. Jenže se do ní opět promítne duch doby. Z nesvobody je země uvržena do éry do krajnosti uvolněných devadesátých let, kterým vládne komerce a zábava. Hlavním smyslem už není pomoci, ale uspořádat každý rok dokonalejší světelnou show, než byla ta loňská. A dobře se pod všemi těmi blikajícím světýlky najíst a napít. Původní myšlenku, kdy vánoční strom nebyl samotným cílovým produktem, ale prostředníkem k dobrému úmyslu, naplňuje dlouhodobě už je Strom republiky na Pražském hradě, který je díky Olze Havlové od roku 1992 až dosud spojen se sbírkami ve prospěch SOS dětských vesniček.

A na co a na koho myslíte pod vánočním Stromem republiky Vy?