Tohle může vymyslet jen život sám: Má stejně nezvyklé křestní jméno jako hned dva nejzmiňovanější zámečtí pánové z rodu Thurn–Taxisů. Za jednoho z nich se vydává už od časů, kdy ještě sedával ve školních lavicích na prvním stupni základní školy. Jeho máma ho už tehdy nechávala ponocovat, když u hraných spiritistických seancí během nočních prohlídek zámku přesvědčoval návštěvníky, že má schopnosti komunikovat se záhrobím. I když se narodil už do svobodných časů, nosil pionýrský šátek. A zase na zámku. Když odmaturoval na gymnáziu, vydal se do Prahy na studia filozofické fakulty. Nebo do Prostějova, aby přesvědčil, že je nejlepším mladým recitátorem v téhle zemi. Rád cestuje i za hranice. Nejraději za hranice všedních dnů. A ty stále nachází i na zámku Loučeň, který zná odmalička jako své boty. Jmenuje se ALEXANDER KOUKOL. A letos se stal prvním laureátem Ceny ANOPA pro nejlepšího zámeckého průvodce v České republice. Svědčí o tom Ruprecht, skleněná plastika ne nepodobná Oscarovi, která u něj doma zdobí jednu z poliček.
Vzpomeneš si, kdy jsi byl na zámku poprvé? Respektive jaká je tvoje první vzpomínka na zámek Loučeň?
Moje mamka vždycky v souvislosti s tou otázkou vypráví, jak jsem se na zámku díval na večerníčky, když potřebovala zůstat déle v práci. Sám si na to vzhledem k věku nepamatuju, bylo mi prý sotva pět let. Vzpomínám si ale dobře na mámin psací stůl v přízemí domku zahradníka, kde jsou dnes kanceláře správy zámku. Nad stolem viselo několik mých obrázků, které jsem jí tam maloval, zatímco pracovala. Pak se přestěhovala do kanceláře v podkroví – tam jsem zase kradl cukr z kuchyňky a vycházel na balkonek s venkovním schodištěm a koukal se jen tak do kraje. Výhled na Polabskou nížinu ze zámeckého návrší mě asi uchvátil už tehdy.
Tvoje máma spojila se zámkem první polovinu svého profesního života. Byla u jeho obnovy, po jeho zpřístupnění se snažila o jeho popularizaci, vymýšlela program zámeckých slavností a během nich si v historických kostýmech odzkoušela spoustu rolí. Která z nich se ti vybaví po prvním zamyšlení?
Určitě soudružka Kudláková, fiktivní uklízečka z doby socialismu, kdy zámek byl pod správou ministerstva dopravy coby jeho školicí středisko. Do téhle postavy se mamka převtělila během akce Zpátky do socialismu. A pak taky její alter ego z knížecí rodiny, Marie Karolína Thurn-Taxis, sestra majorátního pána Alexandera Thurn-Taxise, tedy, pokud jsem se i já oblékl do kostýmu, moje teta. Já jsem býval už jako kluk za Alexandrova nejmladšího syna Pašu. Každý průvodce na Loučeni má svůj předobraz v minulosti zámku a vystupuje v kůži a pod jménem skutečné postavy.
Letos zjara jsi byl ověnčen cenou Nejlepší průvodce, svého času by ses mohl, myslím, honosit titulem Nejmladší průvodce. Jak jsi sám připomněl, už jako dítě jsi tu nosil kostým a předával turistům informace o historii zámku, ať už formou průvodcovských komentářů, nebo v oživlých scénkách z minulosti. Jakou vlastní roli či dokonce konkrétní scénku máš dosud uloženou v paměti ze svých začátků?
Coby princ Paša jsem sehrál spoustu scének s Káťou, dcerou naší dnešní zámecké paní Kateřiny Šrámkové. Legendární je ta, během které jsme oba i s paní Šrámkovou coby loučenskou Bílou paní Terezií Berkovou z Dubé vzali nic netušícímu průvodci jeho mobil s tím, že ho vypustíme z okna jako poštovního holuba, abychom středověké dámě přiblížili, jak ono moderní zařízení funguje – vždyť předává zprávy mezi lidmi stejně, jako dříve holubi.
Přemýšlel jsi někdy o tom, že bys rád žil v nějaké jiné době?
Celkem často mě taková myšlenka napadne. A přelom 19. a 20. století, kam se spolu s návštěvníky u nás na zámku v čase přesouváme, je, přiznám se, asi nejčastější takové období. Vždycky ale záleží, v jaké roli bych se v té době ocitl. Být aristokratem by bylo určitě fajn, ale rolníkem, který pracuje na poli od rána do večera by se mi přece jen být nechtělo… Jsem proto rád za dobu a prostředí, ve kterých žiju.
Jaká je vlastně tvoje průvodcovská profesní taktika: Je tvým cílem naplnit svým výkladem předpokládaná očekávání většinového návštěvníka, nebo se snažíš být osvětářem a rozšiřovat lidem obzory směrem, kam by většinu z nich ani nenapadlo dohlédnout?
Asi něco mezi. Věřím, že na zámek lidé přijdou hlavně za zážitkem, který ale přitom nemusí být nutně tuctový. A v tom už je prostor pro mě coby hlavního aktéra jejich prohlídky, abych je zábavnou a přívětivou formou seznámil s něčím, co třeba ani nevěděli, že by je mohlo zajímat. Sázím hlavně na perličky z každodennosti a životní příběhy postav z historie zámku. I když nic z toho návštěvníci předem neznají, jsou to pro ně mnohem bližší a zajímavější témata, než dlouhé rodokmeny nebo popis historického nábytku, protože konkrétní lidské osudy nám nehledě na časový odstup vždycky přiblíží tehdejší dobu srozumitelněji. Lidé si obecně lépe pamatují a rádi poslouchají příběhy, zajímají je paralely i rozdíly mezi dnešním a tehdejším životem, protože v tom najdou i něco svého.
Důležité pro mě také je pamatovat na to, že nelze říct všechno. Zahltit návštěvníka hromadou sebevíc zajímavých informací je kontraproduktivní, protože z takové prohlídky si nic nezapamatuje a tím pádem ani neodnese. Postupem času jsem si proto vytřídil informace a zaměřil se na takové, se kterými bych chtěl, aby si návštěvníci Loučeň spojili, až budou na svůj výlet k nám i po delší době vzpomínat. Mrzelo by mě, kdyby pro ně Loučeň byla jen další odškrtnutou položkou v turistickém deníku.
V čem to podle tebe vězí, že na Loučeň coby dlouhodobě 4. nejnavštěvovanější zámek Česka jezdí víc turistů než na Konopiště, do Ploskovic nebo na Slavkov?
Jednoznačně na tom mají zásluhu labyrinty a bludiště v zámeckém parku. Ten svého času zaujímal z anglických parků svou druhovou pestrostí druhé místo v zemi, hned po parku v Průhonicích. I proto jsem rád, že právě toto dnes už ne tolik botanicky ojedinělé místo přitahuje návštěvníky novým, a podobně výjimečným způsobem.
I když malý loučeňský zámek velké dějiny na rozdíl od jiných památek spíše minuly, nelze o něm říct, že by nebyl bohatý na neobvyklé příběhy a události nebo návštěvy vzácných osobností – spíš naopak. Zároveň jde o stavbu s jedinečným geniem loci – ať už díky umístění na ostrohu s úchvatným výhledem do kraje od Českého Brodu až po Kutnou Horu a chvaletickou elektrárnu, anebo kvůli podmanivému kouzlu stavby samotné. Zámek tvoří jeden celek s kostelem a kostelní věží a obě části k sobě ladí tak, že pohled na ně se prostě neokouká.
Jak vypadá všední den Nejlepšího průvodce roku?
Záleží na tom, jestli jsem ten den zrovna průvodcem anebo studentem na fildě v Praze. Pokud provádím, přijedu na zámek většinou až deset minut před první prohlídkou v deset hodin dopoledne, i když bych tu měl být už půl hodiny předem – jsem v tom chronický opozdilec. Protože už mám spoustu z toho, co vyprávím, zaryto pod kůží, čas mi během prohlídek ubíhá pocitově tak rychle, jako bych na padesátiminutové prohlídce strávil sotva dvacet minut. Přitom i když mám většinu formulací zažitou, prohlídky pro mě nejsou monotónní, jak by se mohlo zdát. Jednak provádím pokaždé někoho jiného, jednak se snažím to, co říkám a jak to říkám prohlídku od prohlídky vyšperkovat podle toho, co na návštěvníky nejlépe funguje.
Pokud přijde hodně lidí a vypisuje se dost prohlídek, pracovní den mi tedy uteče velmi rychle. Někdy sotva stihnu oběd ve Vtipce, jak říkáme familiárně naší zámecké restauraci Vtipná kaše. Pokud je návštěvníků míň, mám mezi prohlídkami čas se za hezkého počasí projít v parku nebo se prostě posadit na zámku v knihovně a číst si.
Snil jsi někdy o tom, že máš vlastní zámek? V situaci, kdy dnešní mladí jen těžko shánějí prostředky na předražené bydlení, by to asi nebylo špatné. Nebo mě překvapíš, že spíš než jako romantický snílek uvažuješ prakticky?
Vlastnit a udržovat takový dům není úplně laciná záležitost, naopak, zámek je doslova černá díra na peníze, pokud s ním člověk nemá i jiné plány, než aby v něm jen bydlel. Při návštěvách na hradech a zámcích mě proto vždycky spíš bavilo vymýšlet, co bych s tím či oním objektem provedl a jak bych ho využil, kdyby mi patřil, než že bych v něm chtěl žít.
Bydlení na zámku mě neláká nejspíš proto, že o provoz takové domácnosti se musí starat nemálo služebnictva a mně by prostě vadil s tím spojený nedostatek soukromí. Jde o úplně jiný životní styl a upřímně si nedokážu představit, že bych si na něj zvykl, i když by to nepochybně bylo velmi pohodlné. Vlastně mě, jak nad tím teď přemýšlím, i celkem mrzí, že jsem se přes tuhle mentální překážku nedostal…
Ocenění spojené s prací pro turisty není tvým jediným soutěžním úspěchem z posledních měsíců. Jsi také laureátem tradiční národní přehlídky recitátorů Wolkerův Prostějov. Může dle tvého názoru mladý muž ještě v roce 2026 sbalit mladou ženu na básničky? Může být za svoji zálibu v poezii vrstevníky obdivován, nebo je nevyhnutelně za exota?
Neřekl bych, že by mě kvůli recitování mí kamarádi nebo známí zrovna obdivovali, to je asi moc silné slovo. Zároveň je to ale v jejich očích netradiční a hodně zajímavý koníček, na který se rádi ptají. To platí i u dámských protějšků, takže nějaký potenciál zaujmout krásným slovem i v romantickém smyslu tu nepochybně je… Jen si nemyslím, že by stály o to, abych jim přímo recitoval něžné verše pod oknem, to by bylo víc směšné než romantické. Když už verše, tak raději napsat něco vlastního.
Jsi taky ochotnickým hercem. Jedním z nejnovějších představení, ve kterých hraješ, je Orwellova Farma zvířat. Dlouholetý tmel poděbradských ochotníků, bývalý starosta Ladislav Langr, je opravdu odvážný dramaturg, když vybere k uvedení místo všemi očekávané komedie přemýšlivou alegorickou bajku o tom, jak snadné a rychlé může být přimět lidi, aby se chovali jako poslušné stádo. Když se díváš, co se momentálně děje ve světě, ale i doma, bojíš se, že tvoje generace dnešních vysokoškolských studentů může třeba už záhy prožít přinejmenším část svého produktivního života v nové nesvobodě, totalitě, nebo dokonce ve válce?
Těžko říct. Určitě kolem sebe vnímám nemalé obavy z budoucnosti a nemálo z nich sdílím. Právě v případě tebou zmíněné politiky ale nevidím, že by mezi mými vrstevníky – a to nejen na univerzitě – převládala skepse nebo rezignace na to, co se u nás i ve světě děje. Za sebe můžu říct, že frustrace z toho, kam se společnost a svět vyvíjí, vede v případě mé generace spíš k naštvání a pak ke snaze s tím, co mi vadí, podle svých možností taky něco dělat nebo o tom alespoň nahlas mluvit. To mi taky dává naději, že černé scénáře nenastanou.
Kde se sám vidíš za deset let? Mohl by v tvém životě hrát zámek, ať už ten loučeňský nebo jakákoli jiná historická stavba, nadále nějakou roli?
Někdy si s úsměvem říkám, že Loučeň si mě nakonec stejně vždycky najde. Asi jsem s ní prostě provázaný už příliš dlouho na to, abych ji mohl s klidným srdcem nechat za sebou… Ale teď vážně: I když nepředpokládám, že až dokončím školu, budu na zámku kdovíjak často, natož pravidelně jako doteď, doufám, že se sem jednou za čas rád zastavím minimálně na nostalgickou návštěvu. Koneckonců studuju historii, takže pokud se jí budu věnovat i dál, různé staré věci včetně historických staveb budou dost pravděpodobně můj denní chleba. Starat se o podobný objekt anebo ho dokonce představovat lidem není vůbec zlá perspektiva.
Až dostuduješ a najdeš si své ryze dospělácké profesní uplatnění, jaké hodnoty by sis chtěl do něj přenést ze své mladistvé průvodcovské kariéry?
Zdvořilost, vstřícnost a ohleduplnost vůči druhým, což průvodce potřebuje hodně, ale taky asertivitu a sebejistotu při jednání s lidmi. Jak by řekl král Miroslav ze známé filmové pohádky, průvodce se nemá nad návštěvníky povyšovat, poučovat je a tvářit se, že má patent na rozum, ale taky se před nimi nemá ponižovat – například si vůči sobě nechat líbit různé druhy neuctivého chování, ke kterému sice jen zřídka, ale bohužel také někdy dochází. To asi platí o všech vztazích v životě, nejen těch pracovních.
Nechat se provést historickou památkou nejlepším průvodcem roku, to zní lákavě. V jakých nejbližších termínech tě mohou návštěvníci na zámku Loučeň zastihnout?
Od 17. listopadu až do konce roku se s nimi budu určitě potkávat během Příběhu vánočního stromečku. Příležitost zastavit se po prohlídce a popovídat si ale nejspíš nebude, během Vánoc obyčejně chodíme jednu prohlídku za druhou. Pak si dávám od zámku většinou pauzu až do letních prázdnin.
Já myslel, jak využiješ možnost sebeprezentace, a ty místo toho vytroubíš do světa, že jen hekticky dojedeš sezonu ke konci kalendářního roku a pak zmizíš turistům na hezkých pár měsíců z dosahu. Tak to by si měli pospíšit a dorazit ještě letos, aby se na vlastní oči, a hlavně uši, přesvědčili, že ti ten úspěch a ocenění právem náleží …
